14. únor, tento den je především svátek zamilovaných. Všude jsou slevy, srdíčka, romantické citáty, růže a nespočet dalších zaláskovaností. Pro nás, žáky čtvrtého ročníku VPŠ a SPŠ MV v Praze, byl tento den o úplně něčem jiném. 14. únor byl pro nás událostí, na kterou nikdy nezapomeneme, budeme o ní vyprávět nejen svým dětem, ale možná i vnoučatům. Tento den se totiž konal náš maturitní ples!

Maturitní ročník, téměř konec střední školy, období před maturitou… Začala plesová sezóna a my nechtěli být pozadu. Rozhodli jsme se tedy, že si jeden taky uspořádáme. Začal se nám scházet plesový výbor, který na svých bedrech nesl obrovskou zodpovědnost. Bylo to asi občas (osobně bych řekla, že v podstatě nonstop) o nervy a psychické zdraví. Ples jsme si zařizovali totiž my sami.

Zbytek žactva si tím hlavu tolik nelámal, protože jsme do toho velkého zařizování tolik neviděli a občas jsme radši ani vidět nechtěli. Bylo pro nás nejdůležitější, jaké budeme mít šaty, boty, líčení, účesy… Tedy moment. To bylo nejdůležitější pro nás slečny. Pánové to tak moc neprožívali.

Celé přípravy se blížily do zdárného konce a my jen netrpělivě čekali, až to přijde. Radiopalác, 1900 začátek akce, 1600 generální zkouška. Většina z nás už byla v lehkém stresu, jak to všechno dopadne, právě už v 16 hodin. Po příchodu nás čekala ona „generálka“ – znovu jsme si zkusili nástup na šerpování pod vedením rady pplk. Mgr. Karla Bůžka, který nám tyto nástupy i vymyslel, za což mu patří velké DĚKUJI, a nevynechali jsme ani poslední zkoušku našich půlnočních překvapení.

Následně nám v hlavě zaznělo: „Tak a teď rychle do šatů!!!“ Běželi jsme se převlíknout, dolíčit a dopřipravit všechny důležité věci. Ani jsme se nenadáli a do sálu nám začali vcházet rodiče, tetičky, strýčkové, prarodiče, kamarádi a v neposlední řadě kantoři. Bylo to tu…

Ples nám začal krásným projevem pana ředitele plk. Ing. Zdeňka Jedličky a projevem za nás žáky, kterého se zhostili Martin Dymák a Arina Kolesniková. Poté proběhlo taneční vystoupení a už nebylo na co čekat, přišlo na řadu šerpování s přípitky.

Ani jsme nemrkli a byl tu „zlatý déšť“. Všichni jsme se seběhli k plachtě a vy, naši hosté, jste nás zaházeli penězi. Někteří z nás si vzali preventivně i helmu. Dvacetikorunou do čela to totiž docela bolí.

„Já tak rád trsám, trsám, já tak rád trsám, trsám!“ Na programu byl tanec s učiteli a tanec s rodiči a pak volná zábava. Protančili jsme botičky a střevíčky a moc nás to bavilo.

Po tanečních kreacích všech přítomných došlo na vyhlašování tomboly. Do té se lístky prodávaly při vstupu. Jen se po nich zaprášilo.

Den se blížil ke konci a začínalo se schylovat k půlnoci, a to znamenalo jediné. Půlnoční překvapení. Každé z nich bylo autentické a pobavilo publikum. Myslím si, že každá třída si ho náležitě užila.

A to nejdůležitější nakonec. Tímto chci za všechny všem poděkovat. Především plesovému výboru, kantorům, vedení a všem, kteří se na realizaci našeho plesu podíleli. DĚKUJI.

Marie Zapletalová (4. C)